Historie firmy

Významným dnem pro Pardubice byl 19. říjen 1907. Do nově vybudovaného městského vodovodu byla poprvé vpuštěna voda. Bylo završeno obtížné řešení problému nedostatku kvalitní pitné vody ve městě a Pardubice se zařadily mezi města s moderním technickým řešením zásobování vodou, umožňujícím zdravé bydlení a byla jim otevřena cesta k dalšímu všestrannému rozvoji.

První historicky doložený vodovod pro Pardubice byl realizován již počátkem 16.století  Vilémem z Pernštejna.  Dřevěným potrubím délky více jak 5 km přiváděl vodu z pramene u obce Srchu do kašny na dnešním Pernštýnském náměstí. Dřevěnné potrubí vodovodní, a pravděpodobně i kanalizační, se tehdy vyrábělo v místech, které dodnes nese název "Na Vrtálně", kde vrtací soustrojí bylo poháněno vodou přiváděnou náhonem "Halda". Tento vodovod však postupem doby přestal být využíván, neboť obyvatelstvo mělo možnost opatřit si dostatek vody pro běžnou potřebu i výrobu jiným způsobem. Síť přirozených toků a náhonů, ze kterých bylo možné užitkovou vodu odebírat, byla ve městě hustá a také pitná voda byla snadno dosažitelná vyhloubením nehlubokých studní, ať již soukromých, kterých na konci 19. století bylo asi 800 nebo veřejných, které byly  na dnešní třídě Míru, v Jindřišské ulici, na Bílém náměstí a na prostranství u Kostelíčka.

Na konci 19. století se však požadavek výstavby veřejného vodovodu stal velmi naléhavým, neboť město rostlo a obyvatelstva přibývalo. Zatímco v roce 1840 měly Pardubice jen 4.104 obyvatel, v roce 1880 to bylo již 10.292 a v roce  1890 12.367 obyvatel. V každém desetiletí přibývalo asi 25% obyvatel. Obdobný vývoj se správně předpokládal i pro následující léta. Prosakujícími žumpami, kanalizací a vsakovacími drény byla podzemní voda na území města silně znečištěna a při ručním odběru vody ze studní nebylo možné čistotu v činžovních domech ani čistotu ulic udržovat v náležitém stavu. Znečištění povrchových vod se také zvyšovalo, jednak výstavbou kanalizací měst výše na tocích ležících, jednak rostoucím průmyslem, takže používání říční vody např. na praní bylo nevhodné.

Stavba byla zadána firmě Antonín Kunz z Hranic na Moravě. Vodovod byl dobudován v roce 1907 nákladem 630.000 korun, pouze z prostředků městského rozpočtu, bez jakékoliv subvence státu. Byly dány do provozu  dvě studny S1 a S2 o celkové vydatnosti 20 l/sec, čerpací stanice se dvěma čerpacími soupravami, každá o výkonu 1670 l/min., tj. 28 l/sec, výtlačný řad do vodojemu na Vinici, dvoukomorový věžový vodojem o objemu 836 m3, který stavěla firma Hrůza a Rosenberg Praha, vodovodní síť  délky 18.000 m  a  180 domovních přípojek. Čerpací soupravy byly na tu dobu nejmodernější stroje – Güldnerovy motory na nassávaný plyn (dnes známý spíše jako generátorový plyn vyráběný zplyňováním uhlí) o výkonu 30 koňských sil s trojčitými plungerovými čerpadly. Voda byla čerpána ze zdrojů Nemošice do vodojemu na Vinici, který je ojedinělou atypickou železobetonovou stavbou, spoluvytváří panorama města a je dnes zařazen jako technická památka. Odtud byla voda přiváděna do města dvěma zásobními řady profilu 150 mm a 350 mm.  Voda byla přivedena do veškerých ulic tehdejší zástavby města.

Postupem doby se projevil nedostatek vody, neboť nároky na potřebu vody rostly a vydatnost studní spíše mírně klesala. Zejména během první světové války, kdy byla na městský vodovod připojena válečná nemocnice, tak zvaná Karanténa, kde bylo ošetřováno až 20 000 osob, požadavky na dodávku vody byly vysoké. Aby potřeba vody byla kryta, byly vybudovány pardubickou firmou V. L. Hořeňovský další dvě studny S3 a S4. Za účelem snadnějšího a hospodárnějšího provozu byla čerpací stanice v roce 1917 elektrizována, avšak jedna souprava čerpadla s motorem na nasávaný plyn byla ponechána jako rezerva. Po skončení světové války, v době silného stavebního ruchu, vybudovala opět firma V. L. Hořeňovský v roce 1921 a 1922 další dvě studny S5 a S6 a v roce 1929 firma Ing. Karel Petráň z Pardubic u studny S5 provedla sběrný drén z děrovaných kameninových trub o světlosti 400 mm a délce 170 m. 

V roce 1926 předložil vodohospodářský svaz správě města Pardubic generální projekt prof. Hráského na gravitační skupinový vodovod pro město Pardubice a další obce s odběrem vody ze sečské přehrady na Chrudimce, která se tehdy připravovala k výstavbě. Správa města pochopila výhodu tohoto projektu a slíbila svoji účast a spolupráci k vybudování tohoto vodovodu a vyslovila souhlas s tím, aby na náklad zájemců bylo vloženo potrubí do hráze údolní přehrady již při její výstavbě. Vodovod měl do zásobované oblasti dodávat asi 200 l/sec vody. Stavba se realizovala až v šedesátých letech minulého století, ale jen v omezeném rozsahu do Seče a Heřmanova Městce.

Do r. 1924 byli zaměstnáni 1 vodárenský zřízenec, 1 montér a 2 dělníci. V roce 1939: 2 úředníci, 2 montéři, 3 stálí dělníci a 4 až 6 dělníků zaměstnávaných občas.

Až v době druhé světové války, v suchém roce 1943, se projevil opět citelný nedostatek vody, takže dodávka vody do města byla v noční době zastavována. Již během války byl připraven projekt nové, již sedmé studny, která byla ihned po skončení války v roce 1946 postavena firmou Bohumil Belada z Prahy.

V roce 1926 se místní zastupitelstvo rozhodlo změnit dosavadní způsob placení vodného a stočného. Na všechny přípojky byly osazeny vodoměry a dnem 1.1.1927 byla nově stanovena cena vody a zavedeno placení podle vodoměrů. Vodné byli nadále povinni platit všichni občané. Ti, kteří odebírali vodu z veřejného vodovodu platili tzv. zvláštní vodné ve výši 1,50 Kč/m3 podle měření domovním vodoměrem, rozpočítaným podle výše nájemného. Ostatní občané, kteří vodu neodebírali, pak platili tzv. všeobecné vodné za možnost odebírat vodu z veřejného vodovodu a to ve výši 10% z nájemného. Občané, jejichž roční nájemné z bytu činilo méně jak 60 Kč však měli sazbu všeobecného vodného 0 %, tedy fakticky vodné neplatili.

Kanalizační sazby byly upraveny od 1. ledna 1930 tak, že stočné činilo 10 hal/m2 nezastavěné plochy a 20 hal/m2 zastavěné plochy. Kromě toho byl ještě poplatek za používání obecních stok ve výši 5% z nájemného.

Zavedení vodoměrů a nového vodného na všechny odběry se projevilo významnou úsporou  spotřeby vody o 14%, resp 150.000 m3/rok, jednak snížením ztrát v domovních instalacích, jednak zamezením plýtvání vodou. V  roce 1926 se načerpalo 1,100.000 m³ a v  roce 1927 jen 950.000 m³ vody za rok. Do roku 1937 dále spotřeba vody klesla tak, že se stačilo načerpat jen 779.000 m³, ale během války opět stoupla.

S rostoucími hygienickými požadavky se postupně zvyšovala spotřeba vody na obyvatele a den. Například v roce 1937 činila 90 l, v roce 1947 již 97 l. Sazba zvláštního vodného byla po celá léta nezměněna a činila až do konce roku 1946 1,50 koruny za 1 m³ vody. V roce 1947 byla sazba zvýšena na 2 koruny. Přesto zůstala jednou z nejnižších cen za vodu ve srovnání s ostatními vodárnami a byla značně pod stanovenou maximální sazbou 3 koruny za 1 m³.

S poválečným rozvojem města narůstala též spotřeba, která vyústila v rozšíření nemošického jímacího území na současných 13 studní s celkovou vydatností přes 50 l/s. Čerpací stanice byla též několikrát modernizována.  V této době přestávala kapacita vodovodu vyhovovat potřebám města. Mohutný rozvoj Pardubic po druhé světové válce byl zabezpečen výstavbou nových vodovodů z Hrobic a Podlažic u Chrasti včetně nových vodojemů na Kunětické hoře a u Mikulovic o podstatně vyšší kapacitě. Původní vodojem Na Vinici slouží dnes pouze  potřebám Krajské nemocnice Pardubice. Dnes je skupinový vodovod pro Pardubice a četné obce a města okresu propojen s vodovody okresů Chrudim, Hradec Králové a Náchod, které spolu tvoří tzv. Vodárenskou soustavu Východní Čechy. 

V letošním roce stoletý vodovod z Nemošic však i nadále zůstává významnou složkou systému zásobení Pardubic vodou, zejména pro dobrou kvalitu jímané vody, stálou vydatnost a hospodárnost provozu.

S hrdostí připomínáme práci našich předchůdců, městských radních, stavbařů a vodárenských provozních pracovníků, kteří vybudovali, provozovali a postupně zdokonalovali toto pro Pardubice tak významné technické dílo.